Viděla jsem duhu. Letadlo se sotva vzneslo nad vrstvu deštivé oblačnosti a pode mnou se odehrávalo jednoduché přírodní divadlo. Světlo rozpité v prchlivém aerosolu. Magicky krásné. Kdesi nad amsterdamskou oblačností to vybízelo k přemýšlení o mnohém. Tam nahoře, nad mraky, se totiž všechny lokální problémy zdály najednou tak nevýznamné. V hlavě se mi ozývaly hlouposti, nahé absurdní myšlenky.

Například, že okamžik, kdy jsem se stala poprvé tetou, už asi navždy budu mít spojený s vylepováním plakátů na druhou dubnovou demonstraci. Že dobu, která odtikává platnosti mému příjmení, nepočítám na dny, ale v jistém záchvatu bláznovství na zbývající zastupitelstva. Tik, ťak... Cik, cak (spíš)... :-) Zkrátka, nedivte se mi! V té obnažené chvíli, kdy všechny problémy setřásly na kratičký okamžik svá pozadí, jsem se musela zasmát sama sobě. Co se to se mnou stalo?

Kam zmizela holka, jejíž duši, co pamatuje, utvářel souboj s "démony"? Co kdysi v dubnu napsala svůj první projev s tím, že jej pravděpodobně nedokáže ani přečíst. A i když ho nakonec přečetla (a dopadlo to tak, že se za to nemusí stydět), málokdo si asi uvědomuje, jak těsný ten souboj Jana vs. démon doopravdy byl... Je to tak dávno. V mlze času, nad mraky, které již odpluly. A pomalu se vytrácí - okamžik, kdy jsem dala "košem" Rogeru Watersovi a odmítla podruhé zažít pád jeho Zdi. S čistým svědomím, leč s mírnou pachutí, jsem jej totiž vyměnila za pád Jana Korytáře.

(To tehdy ze mne poprvé udělaly noviny aktivistku. Ve skutečnosti dokonce dřív, než jsem se jí stala, ale to už je jedno.)

A i když jsem tehdy tvrdila, že se během čtrnácti dnů můj profil stočil a převrátil, nebylo ani zdaleka dokonáno (aniž bych je dokázala zcela domyslet, důsledky vyřčeného slibu "když se naštvu, tak mně to vydrží":-)). To v následujících měsících jsem se naučila pravidelně obětovat svůj čas. A učím se si jej lépe organizovat (to neustále). A pro co vlastně? Pro něco, co jsme kdysi někde nazvali "probouzení" liberecké veřejnosti. Zní to pěkně, ale buďme upřímní - je to fráze! Fráze, v jejíž postupné plnění sice jako věčný optimista věřím, ale je to příliš abstraktní. Příliš abstraktní pro sebemotivaci. Proč to doopravdy dělám JÁ? Jana Jirásková - magor se zvýšeným smyslem pro spravedlnost...

Pravda je ta, že ze špatného svědomí. V těch dubnových dnech jsem se (trochu paradoxně) naučila mít ráda tohle město. Toho přeplácaného severočeského mrzáka, kterého jsem nechala lvům napospas. Snad v naději, že je dost velký, moudrý a že se včas začne bránit, jsem to nedomyslela. Smečka byla příliš velká. A příliš pevná ve svém sepětí. Nebylo to fér! Nebyl to rovný boj a tohle město si v něm nezasloužilo můj nezájem. Co je to město, co definuje jeho sílu, když ne jeho občané? Vyčítám si to... Zpětně. Já - sama sobě! To dlouhé, leč v naivitě navýsost příjemné, spaní (nebo alespoň podřimování). Historii nezměním...

Můžu se jen učit a osvojit si věci, které mi dřív byly tak cizí. A litovat, že jsem se neprobudila dřív, ještě v době vysokoškolských studií, protože předpokládám, že spousta věcí by mi nepřipadala tak cizí. A tak mě opravdu v záchvatech bláznovství, chvílích zemských "depresí", občas napadá, že jednou do té školy půjdu znovu. Prozatím mě ale učí jen život, živelně - občas to, jak "pěnit". A jindy zase jak "nevypěnit". Je to jiné, nové, a někdy mě to přeci jenom štve. A chybí mi ta ulita - moje vlastní ulita. Občas se nepoznávám, ne jenom nad mraky...

Co tedy ta holka? Zmizela? Ztratili se snad její démoni? Ale kdepak! Jsou tam pořád. Občas o sobě dají vědět tím, že jí zrudnou uši. Jindy jí zas poskočí hlas nebo dojdou slova. Někdy se zase tak zamotá, že neví jak ven. A někdy přeci jen její skřeti vyhlásí v nekončícím boji přestávku. Jsou tam ale neustále, i když schovaní - démoni v ulitě, jejich ulitě. Ztrácí se, ale nevypaří se.

Nezmizí... Stejně jako duben, jako ta pachuť, nakyslá třešnička na dortu v podobě svržení (způsobu svržení) primátora. Protože ono i to okouzlení, tichý okamžik nad mraky prolitý sluncem, nakonec vždycky skončí. Nahoře nevýznamné problémy opět získají svá zemská pozadí.

Nám takto "postiženým" doopravdy nezbývá než naděje. Že možná to hlavní umění není v tom své démony vymazat, zničit je. Jako spíš v tom pamatovat na ně. A naučit se s nimi žít...

Jana Jirásková, zachycené vzpomínky, 16. srpna 2011.

Tweet